<>
Video STYL ke stažení
BLOGY 22.3.2012

Freeride po česku aneb volné ježdění v Krkonoších

Freeride po českuJeden den v Krkonoších, volné ježdění v dosahu lanovky, 5 cm prašanu, přesto fantastický pojezd osamoceného ridera. Pracuji v divadle a k naší práci patří také zájezdová představení. Pokud je to zrovna tzv. dvoják, tedy hraje se ráno pro školní mládež a večer pro veřejnost, mám vždy ve městě, do kterého nás vedení divadla vypraví, celý den volno.

V neděli jednoho únorového víkendu nakládáme veškerou techniku a jevištní výpravu do 7.5 tunového Iveca, abychom v pondělí ráno odjeli už ve 4:30 hod., na takový dvoják, do Dvora Králové nad Labem.

Jsem taková freeridová "rychlokvaška", kterému už je sice 44 let, ale jen nedávno poznané kouzlo toho volného punkového sportu mě úplně očarovalo. A tak jsem v neděli do náklaďáku přihodil taky své tlusťoušky od Salomona, před chvíli jsem divadelní jeviště předal inspicientovi a teď stojím ve Dvoře Králové n.L. na autobusáku a čekám na spojení do nedalekých Jánských Lázní areálu Černá Hora.

Je pondělí 27.2.2012, mám před sebou celý den volna a než bych se s kolegy z práce někde poflakoval po městě nebo prolézal místní hospody, jedu si zalyžovat.

Dávám se do řeči s mladou štikou, která také čeká na svůj autobus. Dozvídám se, že jede na internát do Malých Svatoňovic, kde studuje na Střední škole Ochrany osob a majetku. Zní to trochu záhadně, ale v podstatě je to prostě škola pro policajty a bachaře. A tak mě ani nepřekvapuje, že mladá kočka z podkrkonoší, se mě po chvíli ptá: "Co je to za divný lyže, to jsou na skoky na lyžích ?" Vysvětluji slečně, proč jsou ty lyže takové, jaké jsou, a že na skoky na lyžích je nelze použít, protože asi jen cvok by se pokusil sjet nájezdem skokanského můstku a na hraně se odrazit, když by měl na nohou přeskáče a ty pevně zacvaklé ve sjezdovém vázání.

V hlavě se mi vrací ale ještě jedna zajímavá událost.

Jak jsem už zmiňoval, freeride mě lapil do svých chapadel, ale protože je to ještě čerstvá záležitost, mám doma také slalomky na carving. V Krkonoších byla poslední 3 dny obleva a ukazatel teploty se držel nad nulou i v nočních hodinách. Teprve dnešní noc měla teplota opět klesnout pod bod mrazu, což je jasná informace, že bude v backcountry zmrzlá krusta a tak ježdění mimo sjezdovky bude, lidově řečeno na prd. Když jsem se tedy doma rozhodoval, zda si vezmu sebou prašanovky a nebo vykousnuté racing slalomky, logicky vycházelo, že to budou ty úzké párátka na sjezdovku. Zajímavé ale na tom je, že když jsem se v komoře nahnul za skříň, kde oboje lyže skladuji, mozek nějak vyzkratoval, vyslal úplně jiné pokyny ke svalům a pohybovému centru a tak jen vidím, jak mé ruce míjejí carvingy a šahají po tlustých twintipech. Asi jsou ty chapadla freeridu nějaká dlouhá a pevná :)

V Trutnově se loučím s budoucí bachařkou, koukám na její krásný zadek narvaný ve strečových kalhotách a jen tak mimoděk se mi vybavují scény z pornofilmů ve vězeňském prostředí.

Za pár desítek minut vystupuji v Jánských Lázních na kolonádě.

Toto maličké lázeňské letovisko ráno v půl deváté ještě spí, všude je klid, jen skrz velké skleněné stěny kolonádní  budovy vidím číšníka, jak v kavárně připravuje nádobí na provozní dobu. Z velké hromady špinavého sněhu, který na toto místo nahrnuje nějaký stroj při odklízení z plochy autobusového stanoviště, vykukuje až po ramena sněhem zavalená socha Krakonoše. Socha vytesaná v nadživotní velikosti z pískovce, ale teď topící se Krakonošův majestát i s dlouhými fousy ve špinavém sněhu, tak nějak devalvuje jeho označování přízviskem "Pán a Vládce hor".

V dolní části hromady vidím také, váhou sněhu ohnutý, jízdní řád na skibus. Pojede za pár minut, paráda, říkám si a zapaluji jeden zdravotní hřebíček do mé budoucí rakve.

Řidič minibusu, který dorazí, vypadá jako kdyby vypadl z filmu Bony a klid. Mrkváčové kalhoty s lehce plísňovým designem, mokasíny pro jachtaře v nich bílé ponožky, bavlněný roláček a přes něj barevný svetr s výstřihem až do míst, kde bývá člověk spojen do porodu s matkou. Celé to dovršuje zlatý řetěz kolem krku, s nevkusným přívěškem, vzorně umístěným ve středu prsou.

"Máš ubytovací kartu?"

Bez okolků na mě vybafne řidič, když se pokouším nastoupit do dveří. Vysvětluji, že jsem přijel linkovým autobusem, jen na jeden den si zalyžovat, a tudíž nejsem ubytovaný, a tedy nemám žádnou kartu natož ubytovací. Chlapík je kupodivu poměrně bystrý a mé polopatické vysvětlení pochopí. Přesto zůstává na koni a se špatně hranou lítostí v hlase říká, že ho to mrzí, ale že mě nemůže vzít, skibus je jen pro ubytované nebo majitele chalup a je nutné mít zmiňovanou kartu. V tu chvíli pochopím zase já a začnu tu hru hrát s ním. Výrazně se rozhlédnu, abych tím jasně naznačil, že široko daleko jsme jen my dva a s prosebným přízvukem žádám: "A nemohl by jste mě vzít? Samozřejmě se s Vámi vyrovnám". Ledy povolují a řidič ještě  jen tak pro formu brblá něco o tom, že jestli mu na to přijdou... a ve skutečnosti už se těší na lehce vydělané prachy. Zastavujeme u centrálního parkoviště lanovky a přichází čas na můj závěrečný výstup té rozehrané frašky. Pevně svírám v ruce lyže, hůlky a batoh, a rychle vystupuji z předních dveří, přitom uctivě děkuji řidiči za jeho ochotu. K mé roli v té chvíli také patří hra na zapomenutý slib o finančním budgetu pro řidiče, a tak svižně, ale s elegancí, opouštím minibus, aniž bych té libové kreatuře něco zaplatil. Za zády slyším skřípění zubů, ale možná to byly jen brzdy, teď už nevím :)

Moderní gondoly pro 8 lidí lanovky na Černou Horu jakoby sem nějak nepatřily. Před 26 lety jsem tu byl na lyžařském výcviku se střední školou a tak si vybavuji ještě starou dvoukabinovou dráhu. Ta mi sem nějak seděla víc, ale co se dá dělat pokrok je pokrok.

Na internetovém vyhledávači lyžařských areálů jsem objevil zajímavou informaci, v kolonce freeride jsou pro Černou Horu zaškrtnuta 2 políčka, což je v hodnocení českých středisek jediné hodnocení vyšší než 1. Rozhoduji se tedy, že musím přijít na to, proč si areál toto hodnocení vysloužil.

Na horní stanici se rozhlížím a zjišťuji, že budova je v podstatě stále stejná, jen kruhový bar před ní je nový, a za řídkým lesíkem zahlédnu i Horský hotel. Právě v něm jsme tehdy bydleli při lyžařském kurzu a po sněhové bariéře přelézali z okna do okna do pokoje za holkami, abychom společně vypili propašovanou láhev peprmintového likéru a pokusili se přemluvit holky, ať si s námi zahrají flašku.

No konec melancholie a honem lyžovat.

První lajnu dávám vpravo od hlavní sjezdovky ve smrkovém lese. Přes noc nejen že přimrzlo, ale nakonec napadlo asi 5 cm prašanu. Prašan dokonale skrývá všechny nerovnosti a staré lajny, které jsou mrazem ztvrdlé a tak už lituji, že jsem raději nevzal ty slalomky a nejezdím po sjezdovce. Ale nevzdávám to, bojuji mezi stromy a zdá se mi to jinak dobré, jen zmrzlé nerovnosti z nedávné oblevy a následného mrazu ubírají příjemné pocity. Asi v půli kopce se sníh mění a v dolní části už zmrzlá krusta není a hned je to o moc příjemnější, prašan se mísí s velkými krystaly přemrzlého firnu a jízda je úplně fantastická. Už jsem zase rád, že mám své tlusťošky. Postupně povolí i vršek a tak se dá říct, že podmínky jsou výborné.

Lesem je možné jet až úplně do dolní části, kde sjezdovka uhýbá do leva do míst, kde je vybudováno přemostění silnice, které navádí lyžaře už přímo ke spodní stanici lanovky. Já však plný nadšení, a z revoltou v krvi, jedu tu poslední část dál pod lany neupraveným terénem s pevným rozhodnutím, že silnici přeskočím odrazem ze sněhové bariéry. Blížím se k silnici a v místě, kde stojí jedna z Hofmanových bud, přejíždím pěší přístupovou cestu k chalupě. Na spodní hraně cesty se pokouším sešlápnout terén, aby mě to příliš nenakoplo do té díry, co vidím pode mnou, ale moc se to nedaří.

Mám krizovku, dopadám, něco lupne a já se propadám.

Končím uprostřed nevelkého rašeliniště. Jak je rašelina teplá, vytvořila se nad ní ve sněhu kapsa a když jsem zatížil vrstvu nad ní, propadl jsem se až do toho humusu. Vylézám úplně mokrý a černo zelený od bahna a rašelinového šlemu. Hm, pěkně to začíná, říkám si. Na skákání silnice už ani nepomyslím, ostatně stejně je to blbost.

Potom, co jsem se dal trochu dohromady, začínám hledat ten důvod, proč má areál to dobré hodnocení pro freeride. Zkouším to vlevo od hlavní sjezdovky, je to podobné jako vpravo, ale asi v půlce kopce se musím vrátit na sjezdovku. Les se pod jednou z cest, které traverzují cik cak celou horu, totiž mění na lesní školku s malými stromky a nejsem prase, abych mezi ně vjel a mohl tak způsobit nějaké poškození mladých výrostků. Zkouším také lesy vpravo a vlevo od Anděla a prostřední pás porostu mezi lanovou dráhou a sedačkovou lanovkou. U Anděla je les řidší, ale zase to tam není moc z kopce. Střední pás lesa je dobrý, ale je do něj vidět z obou sjezdovek a člověk je tak příliš na ráně. Nejideálnější je les vpravo od lanovky (z pohledu směrem dolů). Pás lesa je tak 400 metrů široký s různou hustotou zalesnění, je zde i pár lesních výseků a spousta vývratů, které slouží jako výborná kaskáda jumpů. Díky šířce lesa a vzhledem k tomu, že v toto pondělí jsem na celé hoře jediný, kdo lesem jezdí, mám před sebou na celý den spoustu nedotčeného terénu. Dávám jednu lajnu za druhou, užívám si to a vzpomínám na nedávný freeride v rakouských Alpách. Pravda, nedá se to srovnávat, ale i tak mě to tu přijde skvělé a každému, kdo volné ježdění miluje,a náhodou se tu třeba tak jako já objeví, to doporučuji.

Tohle je freeride po česku, říkám si.

Když si dávám odpoledne pauzu na sváču, pořád si tak říkám, proč to ale vlastně dostalo ty 2 body v tom hodnocení. Portál, na kterém jsem to viděl, je ale známý tím, že uvádí mnoho mylných informací a tak to neřeším. Se sváčou vytahuji z kapsy také plánek areálu, který jsem si ráno vzal u kasy, a v tom to vidím. Přímo za Horským hotelem jsou v plánku vidět velké pláně bez lesního porostu zvané Zrcadlovky. Celý den jsem to vozil v kapse, a až teď mě to trklo. Rychle dojídám, a už se tam hrnu, tuším, že to bude ono. U horní stanice lanovky je potřeba objet budovu a odbruslit na cvičnou louku s dětskými vleky nad Horským hotelem, diagonálně přejet celý prostor cvičného svahu do pravého dolního rohu. Doporučuji sjet až pod spodní stanici dětského vleku, protože vlekař, který mě viděl jak mizím v lese směr Zrcadlovky, na mě dost divně civěl a měl jsem obavy, že mě brzy někdo někde chytí. Asi po 100 metrech traverzování řídkým lesem se ocitám na neuvěřitelném místě. Jen pár desítek metrů od lesa, kterým jsem celý den jezdil, jsou rozlehlé pláně místních Zrcadlovek. Šířka více než kilometr a asi 800 metrů dlouhý sjezd se zdá jako úplný ráj v českých poměrech pro freeride s přístupem od lanovky. Nejsou to úplně holé pláně jsou zde pozůstatky suchých kmenů sem tam trčících ze země, zdá se, že jde o nějaký polom způsobený před lety vichřicí. Některé části plání jsou už osázené novými stromky myslím tak od tříletých tak maximálně k desetiletými smrčkům. Není ale problém se těmto částem vyhnout.

Expozice svahu je dostatečná a dokonce později, když objevím strmý žleb Zrcadlového potoka, směle můžu říct, že takto exponované místo se vyrovná i těm žlebům z Alp jak jsem je poznal v Riesneralmu na tzv. malém Arlbergu. Bohužel tady je ale jen ten jeden. Jen když si dáte lajnu tímto žlebem, tak na jeho konci vás čeká místo, kde už to nejde dál, ale jen pár kroků stačí k tomu, aby se rider dostal na levý nebo pravý okraj žlebu a mohl pokračovat.

K Zrcadlovkám dole přímo přiléhá běžkařská zimní cesta, vedoucí nahoru na Lučiny, která vás svede zpět nejprve na sáňkařskou cestu, pozor při vyjíždění na tu sáňkařskou, je to přímo v zatáčce a opravdu tam sáňkují. Po sáňkařské dráze už jedete přímo k lanovce. Trochu mě mrzí, že ta místa objevuji tak pozdě, ale alespoň si to užívám až do poslední lanovky. Myslím, že pro takové jednodenní výlety do Krkonoš, je to úplně ideální místo pro volné ježdění a ode mne dostávají Zrcadlovky, i les vpravo od lanovky, velké plus, a už teď vím, že se sem vrátím, až zase nakydá nějakej ten prach.

Stojím dole pod Zrcadlovkami, které jsem odpoledne co nejvíce pojezdil a říkám si, škoda, že už to byla poslední lanovka. V tom si vzpomenu... sakra v kolik že mi jede ten autobus... v 16:35. Zbývá mi asi 12 minut na to, abych ho stihnul. Na parkoviště to bude fofr, ale pak to bude horší kolonáda, odkud mi to jede, je tak kilometr po silnici od parkoviště. Švihám ho a říkám si, třeba zrovna pojede skibus, vzpomenu si však na řidiče a jeho výraz, když opouštím jeho minibus, aniž bych mu dal slíbený bakšiš, a je mi jasné, že ten už mě nesveze. Na parkovišti tedy volím jedinou možnost jak stihnout můj linkový autobus, nechávám lyže na nohou a po vršku sněhové bariéry vypluhované silničáři, sjíždím podél silnice dolů. Občas letí jiskry od hran, jak přejíždím po posypovém štěrku, který je všude ve sněhu, ale není jiná možnost, času mám opravdu málo. Za jednou zatáčkou v protisměru vidím zezdola jedoucí skibus a tak s úsměvem doširoka roztaženým, mávám na řidiče, abych ho pozdravil. Myslím, že v tu chvíli slyším opět skřípání řidičových zubů, anebo to byly brzdy. Už nevím přesně :)

Můj linkový autobus stíhám, nastupuji sice v lyžákách, ale happy end je tu.

Unavený ale spokojený cestou do Dvora Králové usínám.

počet reakcí: 0 | přečteno: 7325x | | Další |
Reklama:
Přidej taky článek
ČLÁNEK:

byl už přečten 7325x

přečti si reakce

přidej svůj názor

Hodnocení:

  • 2,91/5 vloček.
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5

reklama
PARTNEŘI:

Alpina

FreeRide.eu

HonkyTonk

iDarek.cz

IMP squad

Moje Švýcarsko

ProfiCocky.cz

SkateShop.cz

SNOW

reklama