<>
Video STYL ke stažení
BLOGY 18.3.2012

Old school versus New School - 3. část

Nejedu, vrátím se, jsem si jistý. Nejprve se ohlížím, pak rozhlížím a ...ano... bohužel je mi to jasné, nic takového není možné. Na samostatný návrat můžu zapomenout. Neznámý terén, po západu slunce, také rapidní pokles teploty hluboko pod bod mrazu. Chlad mrazivého vzduchu ještě pocitově umocňuje svižný alpský vítr. A hlavně, teď už dost velká tma, to vše jsou důvody, které mi to nedovolí. To přeci nemůže být pravda, ... pomóc! Co budu dělat, mám tendenci zpanikařit. Pak si opatrně sedám do sněhu na kraji hřebenu v místě, kudy odjel Sak.

Najednou mi to vše dojde, jiná možnost není, je mi jasné, že to prostě budu muset dát. Vybavuji si rady co dělat v stresových situacích-zachovat chladnou hlavu, nepanikařit, racionálně uvažovat, posoudit míru nebezpečí, kvalitně se rozhodnout, mít záložní plán, neudělat chybu... ale jak to dokázat tak strašně se bojím...

Bezprostřednost hrozícího smrtelného nebezpečí v mém těle asi zřejmě opět vyplavuje nějaké látky posilující fyzický i psychický stav a já se najednou, smířený s tím co mě čeká, po chvilce plně zkoncentruji.

Mysl obracím jen k tomu udělat vše správně a bez chyby.

V poměrném spěchu, tma totiž přichází opravdu kvapem, ale maximálně soustředěný provádím vše potřebné utahuji batoh, vyndávám ruce z poutek holí, šahám pro náustek avalungu. Sakra, žádný nemám, mám přece ten velký batoh, ten malý s lopatou, sondou, ždárákem a lékárnou zůstal dole v autě. No nic, nedá se nic dělat, jen se ničím nevyvést z rovnováhy, říkám si, a jsem rád, že alespoň mám na prsou v pouzdru připevněný pípák. A ten stále vysílá své rádiové info o mé poloze. Ještě jednou v rychlosti vše kontroluji snažím se odhadnout směr stopy Sakových lyží v místě kam už nevidím, ..sakra hlavně neudělat chybu, nespadnout a neurvat to.., tak Boro pojď na to hecuji sám sebe, ...to dáš... v pohodě neboj.., hluboce se nadechuji, krátce si ještě vybavuji, že jsem nezavolal ségře, že jsem v pořádku dorazil, aby neměla strach, a ještě jednou se nadechuji ..Opatrně  se odrazím a skáču necelý metr z okraje prahu dolů ..

Sleduji stopu ve sněhu...

Ze tmy se vynořuje postava vedle malého, skalního ostrohu. Dojíždím až o pár metrů níž pod jeho nohy a v relativně již bezpečném místě bezděčně lehám do sněhové peřiny. Mám to za sebou!.... těch nejděsivějších pár minut mého života je za mnou... chce se mi řvát, zpívat "halelůja", někde, jakoby z dálky, slyším jak se Sak ptá jestli jsem v pohodě. Asi ho budu muset zabít.

Za chvíli už stojím, kolena a nohy se mi třesou a u toho chci nadávat Sakovi, co si jako myslí, jestli je normální a že... ale,kurňa co se to děje, z ničeho nic v jediném momentu, jen jako kliknutí na myš,.. někde uvnitř ve mě cítím naprostou změnu. Jsem ve chvilce úplně klidný, vyrovnaný a nepopsatelně blažený pocit se šíří každou cévkou mého těla. A tak jen poslouchám stesky mého průvodce, že mi všechno trvá, co jsem tam nahoře takovou dobu dělal a že musíme pokračovat. Všimám si, že kolem nás je okolo už skoro úplná tma, ale ani to mě kupodivu nijak nekazí pohodové naladění mé duše.

Na cestě k příbytku, který mě Sak tak velkoryse nabídl ke sdílení, ještě na lyžích sjíždíme na dno toho horského kotle. Zde sundáváme prkénka, sněhu je tu nafoukáno tolik, že se boříme až po ramena, a tak pokračujeme nahoru do protisvahu pomalým šnečím tempem.. Zbývá snad jen asi 200metrů, ale hluboký sníh je tvrdým soupeřem v této hře kdo s koho. Snažím se použít lyže aby mi pomohly v prostupu sněhem jako opěry, jak mi poradil můj zkušený vůdce. Napříč je před sebou nořím do toho bílého pekla a přitahujíce se k nim rukama současně sešlapávám ty tuny prašanu pod sebou.

Fyzicky jsem úplně na totálku.

Mozek není schopen racionálně uvažovat, tak ho mé podvědomí vypíná a já už jen pomalu mechanicky opakuji,... lyže, přitáhnout, pár kroků, odpočinek,.. lyže, přitáhnout, pár kroků, odpočinek... a tak se zvolna přibližuji k vysněnému odpočinku.

Za úplné tmy dorážím k našemu útočišti, roubené alpské kůlně, která v letních měsících slouží pasákům ovcí jako skladiště potřebného i nepotřebného harampádí. Kůlna má na východním průčelí, malý přístavek. Minimální prostor tak 2 na 2 metry vyplňují kamna,skříňka s dřezem, lavice a základní nádobí. Zřízený zde  pro letní sezonu, kdy slouží jako horolezecký Alm. Teď v zimě je to však bohem a civilizací zapomenutý kousek nádherné země.

Malá kamínka podobná Caborkám, které jsme měli na chalupě v Krkonoších, už hřejí a Sak se snaží dovést k varu vodu z rozpuštěného sněhu v erárním hrnci. Sedím, koukám do pootevřených dvířek kamen, poslouchám praskající dřevo a cítím silné pohnutí ve svém nitru. Přemýšlím co se to stalo na tom svahu po té co jsem projel zkrz lavinové pole. Nic takového jsem ještě nezažil... tak rychlá změna vnitřního cítění. Co se stalo, že místo rozhození ve stresové situaci, nastalo v mém nitru blaho a usmíření? Usrkávám čaj, který mezitím s úplnou samozřejmostí pro nás uvařil Sak. V jeho tváři a očích nacházím ty signály lidské mimiky, vyjadřující spokojenost na tomto opuštěném místě. Rozhlížím se po našem minipříbytku a společně s tím, jak polykám další decku černého čaje, mi vše dochází.

Vždyt já to všechno znám, vždyť já to už všechno kdysi zažil, já jsem přeci taky měl tak rád hory, vzpomínám na časy kdy nebyl jediný volný den, který bych jim nedal.

Ale je to něco co jsem už dlouho nezažil.

Ano to je ono to se stalo na tom prokletým kopci, jenom moje nitro na to přišlo dřív než mozek. Ano chybí mi ty časy, kdy jsem takhle trávil nejprve s rodiči, později s oddílem, s kámošema a taky mnohdy sám v horách po celém Československu a žádný nekomfort mi v tom nezabránil.

Dávno už jsem ale zlenivěl, postupem času zapomněl, na hory jezdím už jen k tátovi do penzionu s akumulačkama, koupelnou a splachovacím WC nebo do apartmánu v Alpách. A co v létě to už nebývám na horách skoro vůbec. Vymlouvám se sám sobě, že nemám žádného partáka, kdo by jel se mnou a že samotného mě to nebaví. Co je to za hovadinu, buď ty hory miluješ nebo ne. Opět po dlouhé době mnou prostupuje souznění s horami, s přírodou, a štve mě, že jsem se tak změnil.

Pozoruji jak tenhle o generaci mladší týpek, holýma rukama nabírá další sníh do hrnce, aby bylo dost na další čaj i polévku a neuvěřitelně mu závidím. Míchá ledový sníh ve velkém prádeláku obnaženou rukou s takovou samozřejmostí, jako my sedíme u televize nebo před compem. Ted vidím, že on je na tom ale o moc lépe. Je šťastný a na mou otázku jestli ho ty ruce v ledové tříšti nezebou v pohodě odpovídá "tož zvykneš si, časem na všechno asi su dobře prokrvené".

Sakra je mi sice 45, ale to neznamená, že bych měl vykysnout u televize uprostřed šedivého města s výhledem na komíny všudypřítomné automobilky s šípem ve znaku.

Ne to ne!

Sušíme věci, sotva se v té mini místnosti vyhneme sami sobě, žvýkám něco k jídlu a u toho přemýšlím, jak zvládnu noc na pryčnách vedle ve stodole ve svém spacáku. Ten mi věnoval kamarád, majitel jednoho skvělého baru. Dostal ho od Koskenkorvy jako bonus za odebrané bedny s lahvemi vodky. Když ho rozbaluji, zjišťuji, že je skrz něj vidět. No co by člověk chtěl po reklamním kousku, že... do kolika stupňů je asi určený?

Okolo půlnoci přecházíme s čelovkama do stodoly, z pryčen smeteme sníh, který sem napadal děravou střechou. Sundávám boty jinak nic, a v oblečení, ve kterém jsem byl celý den na lyžích, zalézám do spacáku. Přeju si, abych měl jednu láhev destilátu od té firmy v sobě.

Přetahuji přes sebe ještě zmrzlou erární deku,a do tmy si tiše povídám se svým spolunocležníkem.

Pár minut na to spím stejně tvrdým spánkem, jak tvrdý byl tento den.

Konec 3. části

Pokračuj na finále.

počet reakcí: 0 | přečteno: 5549x | | Další |
Reklama:
Přidej taky článek
ČLÁNEK:

byl už přečten 5549x

přečti si reakce

přidej svůj názor

Hodnocení:

  • 2,96/5 vloček.
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5

reklama
PARTNEŘI:

Alpina

FreeRide.eu

HonkyTonk

iDarek.cz

IMP squad

Moje Švýcarsko

ProfiCocky.cz

SkateShop.cz

SNOW

reklama