<>
Video STYL ke stažení
BLOGY 16.3.2012

Old school versus New School - 2. část

Stojím asi v půli cesty k vrcholu alpského štítu,vysrknutý až na dno jak demižon vína po hrubé kalbě, a tupě zírám na těch několik skalek, které je nutné přelézt. Rozhlížím se, zda bych je nemohl nějak obejít, ale při vzpomínce, jak pomalý a vysilující byl postup v čerstvě napadaném prašanu až sem, takovou blbost rychle zamítám. Sníh mi sahá vysoko nad pas, těžce oddychuji a snažím se vybrat nejschůdnější cestu.S hora na mě něco křičí Sak, neslyším ho a odmítám ztratit byť jen minimum potřebných sil na to, abych mu nadával přesto, že v té chvíli mám pocit, že by nic jiného nezasloužil.

První stup, který se nabízí, je tak v úrovni mých prsou, do hajzlu, jak tohle mám dát. Je to už dost dávno, kdy jsem naposledy pravidelně cvičil strečink, pro udržení pružnosti svalových úponů a šlach, tak dávno, že si to ani nepamatuji. Mé šlachy jsou už léta neprotahované a tedy zkrácené, svaly atrofované tedy ochablé. A teď s minimem sil, po pás ve sněhu, když nohu sotva oddělím od té druhé, mám dosáhnout na tak vysoký stup a ještě k tomu v těžkých lyžákách?

Zdá se mi to nemožné.

Začínám s prvním pokusem nemožné dokázat a zjišťuji, že mi v tom dost překážejí hůlky. V představě, že bych měl sundávat batoh a přidělat hole k němu pro uvolnění rukou a pak batoh zase nandávat na záda, volím prosté řešení a vyhazuji je nahoru, na vršek skály. Libuji si jak rozumné rozhodnutí to je, vždyť přeci, v jednoduchosti je síla, bleskne mi hlavou.

Na několikátý pokus se mi podaří nástup do té promrzlé stěny a z břichem přitisknutým na ostré výstupky se pomalu posunuji vzhůru. Zima mi sice není, úplně hořím díky námaze, ale prsty na rukou v promočených rukavicích mám zmrzlé na kost.

Když se konečně doplazím k vršku skalky, ještě v leže se natahuji pro hůlky, abych se mohl s jejich pomocí postavit. Jenže moje pohyby jsou únavou  tak nekoordinované, že jedna z hůlek letí ze skalky dolů. Probůh né, to se může stát jenom mě. V jednoduchosti je síla, jízlivě odpovídá mé podvědomí.

Dívám se na horní část hůlky, která vykukuje z prašanu o nějaké dva a půl metru pode mnou, a v prvé chvíli jsem rozhodnutý jí tam nechat. Pak mi dojde jaká je to blbost a původní záměr ruším. Při tom si vybavuji, jaké úsilí mi dalo nastoupit na první skalnatý práh a okamžitě zavrhuji i to, že bych se pro ni vrátil.

Co teď? Ptám se sám sebe.

Váhám, ale nakonec se rozhoduji k trochu krkolomnému řešení. Hůlku, která mi nahoře zůstala, prodlužuji až na maximum co to její teleskopická konstrukce dovolí. Odhaduji vzdálenost a myslím, že půjde dosáhnout talířkem k poutku spadlé hole, zavléknout ho a tak ji po rybářském způsobu ulovím a vytáhnu nahoru.V jednoduchosti je síla vracím protiúder mému podvědomí. Sak, který nechápe co dělám, na mě z vršku huláká něco jako "tož děléj, nejzme tu na vyletu..." a ještě něco co už vzteky ani nevnímám.

Lezu pomalu po čtyřech hlavou dolů ze skály, abych co nejvíce zkrátil vzdálenost, a pak opřený o jednu ruku, se tou druhou natahuji k poutku ztracené hole. V dlani svírám madlo prodloužené hůlky, napínám se co můžu, ale pár desítek centimetrů chybí. Posouvám se tedy hlavou dolů stále níž po skále ve snaze ulovit ji. Mozek mi zřejmě nepracuje ani na těch obligátních pár procent a tak si vůbec neuvědomuji, že mám na zádech těžký batoh s připnutými lyžemi. Zákony gravitace však platí stále a tak v jediném okamžiku, přesně ve chvíli kdy dojde ke změně těžiště mé bagáže, se batoh i s mými ski překlápí dolů směrem k mé hlavě.

Dostávám pecku do helmy od setrvačností rotujících lyží a s batohem v zátylku startuji nedobrovolný návrat po hlavě směrem dolů. Ze shora slyším hurónský Sakův smích. Jsem vzteky bez sebe a kdybych ho v tu chvíli měl po ruce, a měl na to sílu, snad bych ho přetrhl.

S odstupem času uznávám, že celá akce musela vypadat opravdu komicky. Vidět blbce co se naklání ze skály a nesundá si při tom batoh s připnutými lyžemi já, tak se tam válím smíchy ještě teď. V jednoduchosti je síla debile ozve se opět mé podvědomí.

Mám toho fakt plný zuby.

Nezahučel jsem až dolů, ale visím hlavou dolů pod horním prahem skály, batoh tlačí na týlní lalok, helmu mám posunutou až k nosu, lyže okolo uší ukazují špičkami kamsi do údolí. Opět se mi chce brečet.

Docela se divím, že Sak v tuhle chvíli nepráskl do bot, tedy pardon vlastně lyží, a nezmizel za hřebenem hory. Musel si myslet, že jsem úplný idiot.

Tato moje blbost ale paradoxně zkrátí potřebnou vzdálenost ke spadlé hůlce a tak se mi ji, s krví nalitou v hlavě, daří přitáhnout.

S funěním a obrovskou námahou se nakonec vysápu zpět na vršek skály a po oddechnutí pokračuji směrem k vrcholu.

Po další nekonečné, utrpením lemované, cestě stojím na místě kde na mě čeká můj prochladlý parťák. Po pár uštěpačných poznámkách k mému stylu a rychlosti zdolávání svahu, který mám teď za zády, dostávám od Saka další informaci: "Tož zme dosť v hajzlu...".

Ano teprve teď si uvědomuji to, co mi prozatím uniklo, a to, že díky mému pomalému postupu jsme ztratili hodně času, slunce už zapadlo a kvapem se stmívá. "Tož nas eště čeka sjezd dolu do kotla, no a viš ono je to takovym malinko lavinoznim svahem, tož třeba spěchať ať to nevalime za tmy" vysvětluje mi, dosud stále vysmátý parťák, tím jeho speciálním budějicko-moravským dialektem. Teprve teď chápu proč na mě pořád hulákal ať sebou pohnu a neflákám se.

Opět jen tak mimoděk se mi vybavuje příběh Hanče a Vrbaty, dvou rozdílných krkonošských rodáků, končící smrtí obou ve stejný den. Hanč, skvělý a trénovaný sportovec, umrzne ve snaze za každou cenu zvítězit v zimním lyžařském závodě aniž tuší, že závod byl mezitím zrušen. Díky své nezdravé ambiciozní povaze podcení náhlou změnu počasí a neodhadne své fyzické možnosti. Důvěřivý a hodný Vrbata, netrénovaný obyčejný člověk, půjčí vlastní kabát a čepici vysoko v horách neznámému člověku a neznalý terénu zabloudí. Prochladlý a vyčerpaný volá na náhodného kolemjdoucího svou prosbu o pomoc, ten však nereaguje a i on umrzne pár desítek metrů od Hanče. Vidím jasnou analogii, namakaný a ambicemi nacpaný Sak a já chudák Vrbata, kterému nikdo nepomůže.(pravda nevím zda bych já někomu dal svoji bundu a už vůbec čepici, vždyť mi tolik sluší) :)

Krátce oddychuji,nasadím lyže a vyrážím dolů po hřebenu ve stopách mého průvodce.

Alpské vichry tady ve sněhu vymodelovaly pravidelné mělké prohlubně, takže povrch připomíná, větrem zčeřenou vodní plochu na Mácháči. Cestou pozoruji panoramata okolních hor s příchozím soumrakem zbarvené do temné šedofialové barvy. Všude kolem jsou vidět majestátní alpské štíty vystupující z černých údolí, v kterých už převzala svou moc paní tma.

Sjíždíme asi 200 metrů pod hřeben, zastavuji kus nad mým průvodcem a chci s ním tu nádheru sdílet. Nestačím se ani nadechnout a vidím, že mu nějak ztuhly rysy ve tváři. To co je možné vidět v jeho očích nevěstí nic dobrého, alespoň se mi to tak zdá. Popojíždím těch pár metrů a v ten moment okamžitě chápu proč. Ve stále víc houstnoucí tmě zjišťuji, že stojíme přímo na sněhovém prahu, pod kterým dolů do tmy padá sice poměrně široký, ale prudký žleb plný čerstvého prachového sněhu. "Tudy to musime odprasknut dolu", oznamuje mi ten, v tu chvíli pro mě cvok, tím svým krátkým zobakem. Není potřeba být odborníkem a nemusím mít ani lavinový kurz, aby mi bylo jasné, že tohle je opravdu přesně ten nebezpečný terén, kterému se má každý vyhnout. To přeci nemůže ten blbec myslet vážně, se s hrůzou v očích, ptám sám sebe. Hledím dolů do té díry a opět se mi mimoděk vybavují všechny ty filmové scény padajících lavin a mrtvých pod nimi. Pár sekund mi stačí abych věděl, že tudy rozhodně nepojedu a otáčím se ke Sakovi, abych mu rezolutně své rozhodnutí sdělil.

Přesně ve chvíli kdy můj pohled spočine na místě kde stál, v periferním úhlu vidím, že mě o sekundu předběhl odjíždí vlevo odráží se na hraně hřebenu a volá na mě "tož jeď v mých stopách to je najlepší cesta, viš aby si ju neurval sebou" objíždí velkou převěj, a mizí v temném prostoru pode mnou. Snažím se na něj něco zařvat, ale hlas mi selže a jen zachroptím. Ne, tohle opravdu ne, říkám si. Mám hrozný strach, krve by se ve mně nedořezal, je to největší strach v mém životě.

Konec druhé části

Přečtěte si taky první část příběhu.

počet reakcí: 0 | přečteno: 6108x | | Další |
Reklama:
Přidej taky článek
ČLÁNEK:

byl už přečten 6108x

přečti si reakce

přidej svůj názor

Hodnocení:

reklama
PARTNEŘI:

Alpina

FreeRide.eu

HonkyTonk

iDarek.cz

IMP squad

Moje Švýcarsko

ProfiCocky.cz

SkateShop.cz

SNOW

reklama