<>
Video STYL ke stažení
BLOGY 14.3.2012

Old school versus New School - Homeless Freeride Camp

Hory, prašan, freeride, homeless, fun, nebezpečí a zážitkový orgasmus s toho nejbizarnějšího dobrodružství jaké jsem kdy zažil - Homeless Freeride Camp 2012 Část.1

"Tož tak dojeď esli chceš, když budeš ve středu ráno na parkovišti v Riesneralmu, nebudeš myslím litovat, má valit prach, tak to bude dobré. Vezmi si spacák a jídlo, o nocleh se ti postarám a víc ti neřeknu, mám s tím špatné zkušenosti. Dojeď a uvidíme, estli se možme schodnút..."

Tuhle zprávu mám na svém mobilu v úterý počátkem února, po tom co jsem zjistil, že bych se snad mohl utrhnout na pár dní z práce. Poslal mi ji Sak. Sak je 28letý týpek, kterého spolu se Svobym znám z fora jedné web page a dosud jsme se neviděli, známe se jen přes net a mobil.

Pověst ne příliš snášenlivého samotáře, která Saka předchází, minimální informace o tom jak to tam vše bude a chybějící entuziasmus v téhle SMS mě docela dost děsí, ale nakonec má dobrodružná povaha rozhoduje za mě. Narychlo balím vše potřebné a v době, kdy dělníkům na lince montáže kár ve Škodovce začíná druhá polovina noční směny, vyrážím z Mladé Boleslavi na blint vstříc dobrodružství, které lze jen těžko odhadnout.

Předpověď je slibná

V cíli cesty má během noci napadnout až metr sněhu a zdá se, že rosničky nelžou. Celou cestu vydatně prší a občas se přidávají mokré sněhové vločky, které po nárazu do čelního skla vytváří rozplesklé kaňky, jež proud vzduchu žene vzhůru až do chvíle, kdy raménka stěračů ukončí jejich pouť.

Venku je tak nevlídno, že v Kaplici u silnice je prázdno, kněžky lásky zřejmě ještě spí po včerejších kšeftech. Při průjezdu zpomalovacího retardéru bývalého hraničního přechodu Dolní Dvořiště přemýšlím, jak tohle může dopadnout. Na internetovém fóru jsem totiž byl trochu velkohubý a Sak se Svobym mě teď zřejmě mají za kdovíjakého ridera. No něco už jsem na lyžích pojezdil ale s progresivním směrem New school lyžování a freeride mám vlastně minimum zkušeností.

Skutečnost je taková: za těch 45 let co jsem na tomto světě se mnohé změnilo. Pamatuji ještě dobu, když jsem v juniorském věku jezdil brány za sportovní klub ale žádné kloubové tyče jako dnes. Na jaře jsme je vyráběli z lískových kmenů a natírali na modré a červené pro rozlišení směru nájezdu do slalomových branek. V té době ještě ani nebyly brzdičky ale sychráky, které byly dost nebezpečným doplňkem výstroje.

Jsem tedy old school rider, jak by se dalo dnes říct.

Na druhou stranu nejsem žádný staromilec a učit se novým věcem mi není cizí.Přechod na carving byl bez problémů a před pár lety jsem logicky začal pokukovat také po freeride.Vzpomněl jsem jak jsme s klukama s oddílu, když napadl v rodných Krkonoších prašan,strkali do lyžáků za lýtka hokejové chrániče holení a tak udělali "komíny", v kterých jsme na úzkých lyžích v záklonu brázdili stráně.

Taky jak mě málem táta zabil,když jsem v rumunských Karpatech na Bucegi odjel mimo sjezdovku a dostal se až do míst skalního srázu, kam pro mě museli slanit rumunští domorodí záchranáři.To je vše ale více jak před 20lety.

Ale co současnost?

Jaké asi je ježdění na těch širokých lyžích? Co ten rocker? Měl bych vůbec odvahu něco dropnout? A ty možnosti lyžování v alpských a jiných vysokohorských terénech,které jsme my neměli. To vše mě zajímalo, lákalo, a tak jsem dvě sezony zpátky koupil své první prašanovky, použité twintipy, 187 dlouhé. Lavinové školení, 2x výlet na vypůjčených skialpech s pásy v Jizerkách a Krkonoších a pár sjezdů terénů vedle sjezdovky to vše v Čechách a 2x backcountry v Alpách bez prašanu to jsou všechny mé zkušenosti s freeride na mých prašanovkách za ty uplynulé dva roky.

Navíc mě čeká týden s typem o generaci mladším s pověstí nesnášenlivého introverta a vůbec ho vlastně neznám. Touha po dobrodružství je však pro mou extrovertní punkovou povahu velkým lákadlem a tak házím vše za hlavu...

Ranní špička v Linzu, tunely na dálnici, odbočuji na Donersbach, navigace hlásí příjezd do cíle za 10 minut. Všude je spousta nového prachového sněhu, vzrušení narůstá. Přijíždím na parkoviště, všechny ty chemicko-biologické procesy v mém těle se odstartovaly a návaly pozitivně fungujících a stimulačně působících enzymů se vyplavují do žil, a tak ani nevnímám únavu z šestihodinové jízdy. Rychle se převlékám, na záda batoh s Avalungem, v něm lavinový set, žďárák, lékárnu, pod bundu připínám pípák. Uf. Je to vše, nezapomněl jsem něco? ... Zapaluji si poslední cigaretu. Sakra. Kde je ten Sak.

"Nahoru to včíl nejede, střílejí tam", huláká na mě z dálky týpek v blembáku s maskáčovým vzorem o pár minut později. Mimoděk se mi vybavují scény z filmu rumunského horolezce, který v Himálaji natočil smrt mladé jeptišky, kterou zastřelili čínští vojáci při pokusu emigrace z Nepálu do Indie.

"Né, tož střílejí laviny, přes noc napadlo přes metr prachu", mi vzápětí vysvětluje Sak, jehož dlouhé, kučeravé vlasy padající z pod helmy až na ramena, jsou úplně bílé od sněhu, který se v těch kudrlinách dobře drží. Sak vůbec nepotvrzuje fámu o introvertním bručounovi naopak je to veselý chlapík s andělským obličejem, extrovert který pořád něco mele, trochu cvok a trochu snílek (jak zjišťuji později), ale každopádně miluje lyžování a dobře zná hory.

Kupuji skipas, prozatím raději jen na jeden den, přeci jen nevím, jak si budeme se Sakem rozumět. Zapínají lanovku, za pár minut jsme nahoře, úžasné alpské panorama se ztrácí v mlžném oparu a vzduchem poletují sněhové vločky velké jak trakaře.

Popojdeme, já v Sakových patách, pár výškových metrů a dáváme první lajnu. To, co zažívám, je neuvěřitelný prožitkový orgasmus. Prachově nadýchaný sníh, kterého je dle terénu místy i 2 metry, nabízí něco, co jsem já nikdy nezažil. Lyže jen tuším někde hluboko pod sebou, jsou jakoby odhmotněné. Za jízdy se přímo přede mnou vytváří nad koleny stále živý rostoucí kopec sněhové masy, která se v zápětí rozčísne o prsa na dva mohutné proudy, které putují kamsi dozadu kolem uší. Řvu nadšením a tak mám sníh nejen v každé skulince oblečení, za krkem, pod helmou, v rukávech, kapsách, ale mám ho i plnou hubu.

Zažívám poprvé, co k freeride patří

Jako třeba, jak důležité je mít dokonale zapnuté všechny kapsy, utažené oblečení, dobré brýle, postupně vychytávám cit pro terén a sníh a zejména zjišťuji, že freeride je fakt velká dřina, né jako to "vožení" se po sjezdovce.

Nejúžasnějším zážitkem je ovšem chvíle, kdy mé lyže poprvé "zasurfují". Při té správné akorátní rychlosti někde ve střední části žlebu, kterým zrovna sjíždíme, najednou zřetelně cítím jak lyže skutečně vyplouvají o něco výš a surfují sněhovou masou stejně jako board na vlnách. I přenášení váhy a změny směru fungují téměř stejně jak to znám z letního surfingu.

Úplně se tetelím blahem, je to magické.

Sak mě nešetří a tak s ním dávám docela hrubé "vraždy" (jak říká on), i když né vždy celé. Nejprudší části nebo nebezpečnější úseky z dropy, kde si netroufám, objíždím nebo traverzuji níž. Přes všechen adrenalin a ostatní pozitivně fungující látky v organismu, vyplavené nadšením z tak fantastického zážitku, cítím brzy velkou únavu, nestíhám s dechem a po lajnách mě pálí svaly na nohou jako čert.

Valím ale co se dá.

Několikrát se "vyrakvím a vyhrabat se z takového sněhového hrobu také ubírá dost sil. A hlavně mám mizernou fyzičku, cítím každou dříve vykouřenou cigaretu a únava je stále větší. Ze Saka se vyklube tolerantní týpek, mou velkohubost z netu přehlíží s úsměvem a trpělivě na mě čeká přesto, že je powder day a já ho tím zdržuji od čistých lajn, které pochopitelně stále víc mizí pod lyžema ostatních riderů.

Naštěstí je středa, a tak jich tu není mnoho. V 16 hod. vyjíždíme poslední lanovkou k horní stanici a čeká nás cesta k místu, kde budeme trávit noc. Předtím jsem si v autě přebalil věci sebou do velkého 70l batohu a teď s obavami vzhlížím k vrcholu, který musíme cestou překonat. Jde sice jen o 100 výškových metrů, ale do poměrně strmého svahu s několika skalkami na přelezení.

Mám za sebou noční přejezd z ČR za volantem,celý den ježdění ve více jak metru prašanu a několik šlapaček, na zádech batoh s jídlem, spacákem, boty, náhradní oblečení.

Jsem vyčerpaný až na dno.

Připínám lyže k batohu a ten stejný prašan ,který mi dával tolik prožitků přes den, teď začínám nenávidět. Sak jde sice první a prošlapává, ale přesto postupuji velmi pomalu, je nutné udělat spoustu kroků naprázdno, než se sníh sešlape a dovolí posunout se o kousek dál. Začínám mít pocit, že to nikdy nemůžu zvládnout. Ve třetině cesty se stupňuje strmost a mě se derou do očí slzy. Mám pocit, že mi přestává pracovat mozek. A to ještě netuším, že ten nejhrůznější a nejnebezpečnější zážitek toho dne nás teprve čeká.

Konec 1. části

počet reakcí: 0 | přečteno: 6340x | | Další |
Reklama:
Přidej taky článek
ČLÁNEK:

byl už přečten 6340x

přečti si reakce

přidej svůj názor

Hodnocení:

  • 2,97/5 vloček.
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5

reklama
PARTNEŘI:

Alpina

FreeRide.eu

HonkyTonk

iDarek.cz

IMP squad

Moje Švýcarsko

ProfiCocky.cz

SkateShop.cz

SNOW

reklama